Spolupracujeme
Doporučujeme
Několik let zdobí klíče od mého vozu malý chlupatý kamarád- ocásek norka. Dostal jsem jej od jednoho chlápka jako dárek a od té doby tento doplněk nosím pořád u sebe.
Ne snad, že by byl ze zlata, ale v osudných chvílích měl hodnotu minimálně stejnou. Příběh, ve kterém „můj“ ocásek hraje hlavní roli, Vám teď přiblížím.
Nebyl to úplně obyčejný den. Tedy pokud za něj Štědrý den nepovažujete.
Vpodvečer nastala chvíle společného focení a já jsem s údivem zjistil, že stativ jsem nechal, ostatně jak bývá mým zvykem, v kufru auta. Vlastně ho vozím vždy s sebou. Co kdyby přece jen někdy něco. Takže jsem se dle přísloví, co není v hlavě, musí být v nohách, pro něj vydal k autu na blízké parkoviště.
„Kdo vynese odpadky?“- jako by současně stálo ve vzduchu. Sám jsem se iniciativně chopil té velké igelitky plné na kousky rozcupovaných balících papírů a stužek a vyrazil na dlouhou pouť k 50 metrů vzdáleným kontejnerům. Naštěstí nemrzlo, svátky byly na blátě. Na ukazováčku druhé ruky se mi pohupovaly klíče od auta.
Můj bratr si ovšem ještě stihl povšimnout, že jsem přetížený pouze na pravé straně těla, a tak mi do levé ruky vrazil druhou tašku plnou plastových odpadků. Já jsem se lehce ovlivněn pocucáváním všelijakých vánočních likérů vydal na cestu, která mi obvykle, jsem-li na Vánoce na Slovensku u svých rodičů, trvá tak dvě minuty. Jen jsem vyšel před vchodovou branku, vzal jsem do ruky mobilní telefon a říkám si, že musím někoho důležitého na druhém konci republiky pozdravit a popřát mu hezké svátky. Jak si tak zvesela vykračuji, dojdu ke kontejnerům, zbavím se odpadků přesně mířeným hodem do jednoho z nich a pokračuji v hovoru, jdouce směrem k mému, od dešťů umytému vozu. Po několika minutách jsem hovor ukončil, sáhnu do kapsy a chci udělat svoje notoricky známé – píp píp dálkovým ovladačem. S údivem zjišťuji, že klíče nejsou tam, kde měly být. Po minutě zběsilého osahávání se jsem pochopil, že je zle. Klíče nikde. „Kde by mohly být“, přemýšlel jsem a mírně se i v tom chladném počasí orosil na čele. Nezůstaly na botníku?, napadlo mě v zoufalství. Mohly mi vypadnout ve výtahu? Přede dveřmi? Na chodníku? U branky? S očima zabodnutýma do chodníku jsem se jak jezevčík doplazil až ke vchodovým dveřím. Potom orosen už snad na celém těle jsem se vrátil zpět k autu stejnou cestou. Tam a zpět, tam a zpět. Snad dvacetkrát. Po hodině marného hledání, s baterkou i bez ní jsem začal vidět dramatičnost celé situace. „Klíče jsou v háji“, pravil jsem si sám pro sebe a ztrácel jakékoliv naděje na lepší zítřky.
Auto ochráněno všemi dostupnými bezpečnostními prvky jen tiše mlčelo a mě s hrůzou napadalo už jenom to, jak deset hodin cestuji vlakem do Prahy pro náhradní klíče.
Jak už jsem zmínil, Vánoce byly na blátě, a tak to venku i vypadalo. Vlastně cestou, kterou jsem šel, bylo jenom bláto a několikacentimetrové louže. Hledejte pak v tomhle klíče. Zoufale jsem bezradně poletoval sem a tam. Když se mne už druhý soused zeptal, co to pořád hledám, musel jsem vtipkovat, že štěstí. Pravdu jsem říct nemohl. „Co když je nenajdu já, ale někdo jiný?“, říkal jsem si jen tak pro sebe. Dvě hodiny marné snahy ve třech stupních nad nulou přinesly své ovoce. Dostal jsem nápad.
A že to nebyl nápad ledajaký, to Vám řeknu. Poslední možnost, která mne celé dvě hodiny nenapadla, byl kontejner. Kontejner, zatraceně, ale který?! Vedle sebe stálo osm kontejnerů po víka plných odpadků. Kdybyste mne mučili, neřekl bych Vám, do kterého jsem ten pytel hodil. Teď byla každá dobrá rada drahá. Zkusil jsem první. Nakouknu a nezdál se mi. Druhý nešel otevřít. Ten to tedy také nebyl. Ve čtvrtém trčel kus rozbitého skla, tak se mi to také nezdálo. Postupně jsem prošmejdil všechny s čepicí naraženou až na očích. To kdyby mne někdo viděl, tak ať si nemyslí…
Intuitivně mne to pořád táhlo k šestému. Byl to on. Když jsem v něm protrhl mne povědomý černý pytel, našel jsem tam „náš“ balící papír a snad jsem poznal i naše kosti od ryby. Zajásal jsem. Vždyť černých pytlů tam bylo asi deset a já jich musel roztrhnout jenom polovinu. Bylo tedy jasné, že jsem to, čeho jsem iniciativně před dvěma hodinami chtěl zbavit rodinu, hodil právě sem. Zbývala mi poslední šance. Prohledat popelnici nebylo snadné, zejména představíte-li si její obsah a výšku. „A co když tam ty klíče stejně nenajdu?“, uvažoval jsem.
Musím tam, chlapsky jsem si zavelel, a po elegantním skoku do kontejneru jsem si s povděkem vzpomněl na svého tělocvikáře. Jal jsempřesouvat pytle zleva doprava a obráceně. Když jsem byl v nejlepším, otevřelo se víko popelnice a ze tmy do mých zad začalo cosi šťouchat. Hbitě jsem se otočil a zíral na podivnou postavu ohánějící se hůlkou. Nevím, kdo z nás dvou měl oči více vyvalené. Než se onen chlapík zmohl na slovo, vyletěl jsem z popelnice jako špunt od sektu, posvítil na něj a vykřikl to první, co mě napadlo: „Jděte pryč, to je moje popelnice!“.
Po tomto vzrušujícím okamžiku jsem tedy mohl už nerušeně pracovat dál.
Najednou se mi ve světle baterky zjevilo cosi, co ve mně zažehlo jiskřičku naděje. Na dně popelnice vidím dlouhý, černý ocásek. Blesklomi hlavou, že by to nemusel být „můj“ neživý ocásek, ale jelikož jsem povahy odvážné, tak jsem tu potvoru za ocas chytil. Ani se nehnula. Zato zachrastila a já držel v ruce klíče.
Po třech hodinách večerní bojovky jsem se tedy vracel domů zvěstovat tu radostnou novinu.
Z auta jsem nakonec stativ stejně nevzal. Na focení už nikdo ani neměl náladu.
Hlavní bylo, že je nasvětě můj zlatý ocásek!
Autor: Jaroslav Fešar - (na toto dílo se dle zákona vztahují autorská práva)
