Spolupracujeme
Doporučujeme
Jestli počátek tohoto příběhu byl v Ječné ulici nebo jej autorka jen tak pojmenovala, to už se mi v paměti nezachovalo. Jisté však je, že tento absurdní příběh, který končí happyendem, se doopravdy stal.
Pracoval jsem tenkrát na poliklinice. Skvělé místo pro vstup do nové profese. Nejlepší na celém příběhu je to, že jsem se tenkrát musel podívat realitě do očí, bez praxe, bez zkušeností…
Hned ráno v osm hodin do místnosti vešla první klientka, paní Marie. Dopil jsem svoji ranní kávu a nabídl občerstvení mé klientce. „Ne, nebudu, děkuji“, pravila a dodala „Leda, že byste mi dal panáka, jak to bolí. Nevím jestli to vydržím“. Pustila se do vysvětlování. Začalo mne to přímo kriminalisticky zajímat. Okem zkoumavým jsem pohlédl na onen prstec na pravé noze. Nechtěla celé ošetření, šlo jí jen o to jedno. Co to ale je, říkal jsem si v duchu. Paní Marie mi vysvětlila, že chodí k pedikérce již několik let a ta jí zkušeně sdělila, že onen problém, který ji tak trápí, je „věčné kuří oko“.
„Cože?“, zalapal jsem po dechu a hlavou mi proběhlo, že o takových jsem nikdy nic nečetl, ba ani o nich neslyšel. Tenkrát mne napadla vtipná hláška, jestli ta paní pedikérka nebyla v Ječné ulici a neřešitelné problémy tudíž pro ni byly vždy věčné.
Dle provozního řádu jsem nasadil všechny dostupné a předepsané ochranné pomůcky a vrhl jsem se s vervou mne vlastní do onoho případu. Nejdřív jen tak zlehka, postupně jsem však přidával na razanci, až jsem se dopracoval k velice slušnému kráteru. Rád používám hlášku, že by se v té dutině dalo přes hranice mezi USA a Mexikem leccos ilegálně přenést.
Čím více jsem postupoval v průzkumu, tím více mne zajímalo, co to tam vlastně má. Paní mne v mém „vrtu“ povzbuzovala, ačkoliv bylo vidět, že si toužebně přeje, aby už to bylo.
Najednou jsem zkoprněl. „To není kuří oko“, řekl jsem přesvědčeně. „Co to je podle vás??“, ptala se oběť s dírou v prstci. Odvětil jsem, že netuším, ale že kuří oko to tutově není. „A něco se tam pohybuje“, dodal jsem. Napětí by se v tu chvíli dalo krájet. Napadlo mne, že bych se mohl pokusit vyndat toho černého „broučka“ pinzetou a jak jsem uvažoval, už jsem ji měl v ruce. Chytím to a jak to tahám ven, zvedá se celý kloub i s článkem. Došlo mi, že si s tím sám neporadím. Zvedl jsem telefon a vytočil oddělení chirurgie. Vysvětlil jsem jim, o co se jedná a že jim „rozdělanou“ pacientku se zavázaným prstcem posílám k dořešení.
Když odešla, přemýšlel jsem nad tím případem a milé paní přál, aby to dobře dopadlo. Za 30 minut se ozve klepání. Ve dveřích stála doširoka otevřená pusa a rozjasněný úsměv. Po chvilce jsem pochopil, že za tou rozradostněnou pusou stojí milá klientka a natahuje ke mně ruku stabulkou dobré čokolády.
Byla šťastná a v krátkosti pověděla, jak se to na chirurgii semlelo. Když ono její letité trápení pečlivě prohlédli, zjistili, že se jedná o pozůstatek šití, který se nevstřebal a na jehož hrotu byly dva elegantní uzlíky.
Měl jsem velkou radost, že to nebylo ono „věčné“ kuří oko, neboť se jej paní během jedné hodiny zbavila. Od té doby už jsme zdobili stromeček několikrát, ale vždy, když na to přijdepři našem setkání řeč, nám tento případ vykouzlí úsměv nartech.
Autor: Jaroslav Fešar - (na toto dílo se dle zákona vztahují autorská práva)
