Spolupracujeme
Doporučujeme
Už se Vám stalo, že jste něco řekli, co jste mysleli úplně jinak a vzniklo z toho něco jiného? Taková klasika.
Někdo používá osvědčené hlášky, jiný zase dvojsmysly. Já tomu svému stylu pracovně říkám 3D humor. Nakonec, když můžou být 3D vložky, filmy a kdo ví, co ještě všechno, proč ne humor. I když nedávno jsem se v Londýně přesvědčil o tom, že může být něco i 4D. Při filmovém souboji nám do zad vrážela jakási kudla, při pádu do louže nebo kýchnutí nás reálně ošplouchla voda a sedačka na každý pohyb vzrušeně zareagovala pohybem či vibrací. No ale to je jenom v kině. Mne stačí tři dimenze na to, aby vzniklo známe faux pas nebo zkrátka a dobře, říkejme tomu trapas.
Není to tak dávno, co jsem pracovně pro jednu společnost prováděl v obchodním centru vyšetření nohou pro návštěvníky prodejny. Není nic, co bych nenáviděl víc než nudu. Každá informace podaná s humorem a nadsázkou je lepší než unuděná a mdlá. Pochopitelně jenom, hodí-li se to v danou chvíli. Samotné vyšetřování musí probíhat perfektně a přesně. Tady jdou legrácky stranou. U těch „pomocných“ úkonů, je to celkem jedno. A tak, ať už nenapínám, co se nestalo. Do prodejny vešel mladý pár. On a ona. On teď není příliš důležitý. Slečna projevila zájem o vyšetření, zatím co on se šel podívat do prodejny s elektronikou. Dobře udělal.
„Prosím, pojďte dál“, pozval jsem mladou slečnu k vyšetřovacímu pultíku a zeptal se jí na problémy, které jí přivádějí na toto vyšetření. Slečna se rozpovídala a já pochopil, co jí trápí a jal jsem se co nejpečlivěji zjistit příčinu. Kdyby měla sukni, bylo by vše jednodušší, jenže kalhoty těsné jako špunt v lahvince vína neposkytují příliš možností vidět víc, než kotníky. Slečna nabídla, že si kalhoty sundá a já nenamítal. Přece jen, není to nic neobvyklého. Navíc, prostor v prodejně poskytoval dostatek soukromí.
Když už bylo hotovo, požádal jsem jí, aby se postavila na skenovací desku a začal jsem vyšetřovat. Prohlížím klenby, hlezenní kolenní klouby, poroučím zvednout jednu nohu, potom druhou. Zatím co já jsem se věnoval te slečně, u pokladny žádonila paní, jestli by jí prodavačka nepomohla s nalepením srdíček do stélek, které si u ní zakoupila. Ta na mne pohotově zavolala a naznačila, jestli bych jí s tím nepomohl. Na nic jsem nečekal a směrem k ní prohlásil dobrácké „Chcete píchnout se srdíčkem?“ Paní se zřejmě směrem ke mne podívala a s nevěřícným pohledem zopakovala „píchnout?“. Jako by nestačilo, zopakoval jsem to ještě jednou s náladou ještě lepší, než před chvíli.„Já myslela, že mi to tam pomůžete dát“, pravila paní. V ten okamžik jsem konečně vykoukl k prodejnímu pultu a spatřil dcerku té paní, která nervózně přešlapovala z nohy na nohu a držela v ruce dva balónky ve tvaru rudých srdíček, které v centru dostala. Asi nechápala, proč jí je chci propíchnout a věru smutně špulila svoji dětskou pusinku. Vše se za chvíli vysvětlilo a řeknu Vám, že jsme se všichni pěkně zasmáli a já se pustil do díla. Briskně jsem paní metatarsální srdíčka přilepil na správné místo a holčička dostala dáreček i od nás. Pokračoval jsem ve vyšetřování.
Ve chvíli, když slečnasestupovalaz vyšetřovací desky, byl už zajejími zády její přítel. Jako správný gentleman jí nabídl pomocnou ruku. Natom by však nebylo nic divného, kdyby k tomu nic netuše nedodal „Nechceš píchnout?“ Holčičkas balónky, která stálaopodálaprohlíželasi nejmodernější dětské holínky do toho bezelstně prohlásila„Pan už mi chtěl taky píchnout do srdíčka“aintuitivně přitáhlazmíněné balónky blíž k sobě. Nastalo několikavteřinové tichoapotom výbuch smíchu u všech přítomných. Dnes už jsem poučený. Když chci někomu „píchnout“, svou otázku raději více specifikuji.
Autor: Jaroslav Fešar - (na toto dílo se dle zákona vztahují autorská práva)
