Spolupracujeme
Doporučujeme
Ono to zase tak jedno není, jestli je duben, nebo září. Víte, že první apríl vždy signalizuje nějakou potřeštěnost, výzvu k legráckám nebo pocit, že někomu musíme něco provést.
Strašně se tomu potom smějeme. A vlastně, o co jde? O nic, je přece apríl. V takový den se očekává nějaká lumpárna a lze ji pochopitelně beztrestně i prominout. Leda, že bychom dotyčnému připravili překvapení příště a dokonale se mu tím pomstili. Když Vám ale něco vtipného připraví sám osud? Jak se mu, sakra, pomstít?
Stalo se to jednou, je to už pěkných pár let, ale dodnes se na tom dokážeme s klienty dobře pobavit. Psal se začátek března roku 1999. Tak jak už to chodí v našich praxích, objednával jsem i v ten den klientky na další termín ošetření. Mělo to být za měsíc, tak jsem se snažil a hledal vhodný den. Nabízel se i první apríl, který v tom roce byl normální pracovní den. Běžný, jako každý jiný. Středa, nebo čtvrtek, co já vím. Tak jsem v ten den objednal čtyři klientky na apríla. První paní hned na sedmou ranní a ostatní po ní. Paní Zuzana, vědoma si,
o jaký den se jedná, pokývla ukazováčkem, pousmála se a pověděla : „Vy si ze mě vystřelíte, já k Vám přijedu, vy tady nebudete a vzkážete mi, že je to apríl, že mi to neuděláte"? Ujišťovala se paní Zuzana."No to bych Vám nikdy neudělal, vždyť mě znáte", pravil jsem a zdůrazňoval své slušné chování a úctu ke starším lidem. Úplně stejně to probíhalo u těch dalších. „Přísahám, že Vás nevyšplouchnu", zdůrazňoval jsem neustále. Čas plynul.
Po měsíci. Psal se 1.apríl, den jako každý jiný. Byla to středa nebo čtvrtek, co já vím. Paní Zuzana vyrazila na trasu, trvající přesně hodinu, do mé provozovny, na sedmou hodinu. To samé udělala i její kamarádka Ladislava na osmou. Vyrazily a ... Co myslíte, dočkaly se? Nedočkaly. Vyšplouchl jsem je. V noci 30.3. jsem ulehl a v duchu jsem se připravoval na ráno. Ještě taky aby ne, vždyť byl apríl. Usínal jsem s myšlenkami, abych ráno nastartoval auto, abych nezlomil klíč v zámku nebo aby mě paní nevyšplouchla a přišla.
Nepomyslel jsem ale na jednu věc, že se nemusím vůbec probudit. Brzy nad ránem nám na domě vyhořela skříňka s hlavními jističi a pojistkami, spálil se přívodní kabel k našemu bytu a budík nezvonil, rádio nehrálo. Vlastně bylo takové zvláštní ticho, které se dá přirovnat ke komoře na vyšetření sluchu na foniatrii. Jak dobře se spalo. Když jsem se probudil, ptáci zpívali, budík blikal a já jsem z postele vyskočil jako mistr v break dance. „Bože můj - řekl jsem si, vždyť je čtvrt na devět". Myšlenky se mi v hlavě honily jako nikdy v životě. Uvědomil jsem si, jak jsme na toto téma vtipkovali před měsícem a já přísahal. Volal jsem do práce, abych se dozvěděl, že jsem pěkný vtipálek, a že paní Zuzana i Ladislava už jsou pryč. Na jejich reakce jsem se ani neptal, jel jsem za nimi a všechno vysvětloval. Obě paní se nejdřív tvářily nadutě, ale po minutce už se zasmály a žádaly mě o náhradní termín.
Tak to dopadlo dobře. Od té doby vždy nastavuji i budík na mobilu, na apríla si objednávám klienty až od deseti hodin, a osud? Jak se mu sakra pomstít...?
Autor: Jaroslav Fešar - (na toto dílo se dle zákona vztahují autorská práva )
