Spolupracujeme
Doporučujeme
Věřili byste, že můžete v kupce sena najít jehlu?Při troše dobré vůle a neméně velké dávce trpělivosti asi ano, ale není to nic, po čem by někdo z nás toužil. Něco podobného se stalo i mně, ale naštěstí to bylo mnohem příjemnější.
Klientka, která k nám do centra chodí pravidelně, mě požádala, zda bych se nemohl podívat na bolavé palce její přítelkyni, která pochází z Jižní Ameriky a dočasně je na dovolené v Evropě. Vzhledem k tomu, že není snadné nového klienta vzít v tak krátkém termínu, nedával jsem klientce velké naděje. Po dvou dnech asi zapracoval osud a objevilo se místečko, které bych mohl Barbaře nabídnout. Hned jsem vytočil číslo a nabízel onu volnou hodinku. Slíbila mi, že se obratem ozve, zda bude moci. Mezitím mi sdělila, že se chystá na několik dní do Paříže a že by se jí tam chodilo určitě špatně. Vzhledem k tomu, že jsem měl stejné úmysly, pustil jsem se do debaty. „Víte co, Barbaro? Kdybychom to nezvládli tady u mě, tak se sejdeme v metropoli Francie a já se vám na ty nehty podívám někde pod Eiffelovkou“ - pravil jsem a usmíval se směrem k reproduktoru sluchátka. „Skvělý nápad“ – odpověděla ona, „ale víte, jak je Paříž veliká?“ zeptala se, nečekaje na odpověď. „Já vím, jen si dělám legraci. To by se nám stejně nikdy nepovedlo“ – odpověděl jsem na to a v duchu jsem si říkal známé úsloví – Nikdy neříkej nikdy.
Po dvaceti minutách paní Barbara volala a sdělila, že přijde a že je moc ráda. Druhý den jsme se sešli a já se mohl podívat na ty neutěšeně zarostlé nehty u palců. Udělal jsem vše potřebné a s klidným svědomím jsem se s Barbarou rozloučil. Měl jsem velkou odpovědnost za kvalitu její dovolené a současně jsem věděl, že se už nemusíme nikdy vidět. Jenže? Nikdy neříkej nikdy.
Za tři dny jsem i já odjel do Francie, poznávat krásy Paříže. Jenom pro zajímavost uvádím, že hustota zalidnění tady představuje více než 20 000 obyvatel na kilometr čtvereční.
Paříž je krásná a zapůsobila na mě svým srdcem. Celý pobyt tam byl krásný, počasí nám magicky přálo a já se pomalu loučil s onou bláznivou myšlenkou potkat se tam s někým známým. Až… Čtvrtý den se procházíme s palačinkou v ruce po široké ulici v Quartier Latin. To, co se najednou stalo, sice nezastřelo jiskru slavné Sorbonny nebo Pantheonu, které se právě zde nachází, ale vyrazilo mi to dech dostatečně.
Proti mně si vykračuje Barbara, s palačinkou v ruce a jak jinak, veselým krokem.
V ulici, kde by mohlo vedle sebe najednou kráčet třicet lidí držících se při tom za ruce, jdou proti sobě podiatr z Prahy a jeho klientka z Argentiny. Měli jsme co dělat, aby nám oběma z palačinek nevypadla oříšková náplň, jak jsme na sebe zírali.
„Dobrý den, co vy tady,“ – ptal jsem se já jí a onamě současně. Po přátelských objetích jsem zjistil, že milé černovlasé děvče s kudrlinkami stejnými jako já nemá s palcem jediný problém a strávilatak v Paříži sedm příjemných dní. Odlétá do Buenos Aires. Já odjíždím a celou cestu přemýšlím nad tím známým výrokem „Nikdy neříkej nikdy“
Autor: Jaroslav Fešar - (na toto dílo se dle zákona vztahují autorská práva )
